Seminář Fakta o vodě v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, na kterém se sešli zástupci provozovatelů vodohospodářské infrastruktury, odborníci a akademici, se zaměřil na odbornou debatu o modelech provozování infrastruktury a přednostech či nevýhodách jednotlivých provozních modelů.
Potřeba celospolečenské diskuze o budoucnosti českého vodárenství je v poslední době zřejmá. Jednou z aktuálních iniciativ byl odborný seminář na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky pod záštitou jejího místopředsedy Ing. Jana Bartoška.
„Voda je oblast, u které nemůžete uvažovat v horizontu volebního období. O vodě se do budoucna musí vést velká diskuze,“ zdůraznil na úvod Jan Bartošek. K debatě byly přizvány osobnosti z mnoha oblastí vodohospodářského oboru. Pozvání přijal Petr Pokorný z Centra pro teoretická studia UK, rektor VŠRR René Wokoun, ale také zástupci municipalit, kteří rozhodování o způsobu provozování zažili na vlastní kůži – starosta Božanova Karel Rejchrt, bývalý náměstek primátora Hradce Králové Josef Malíř a dřívější ekonomický náměstek primátora Českých Budějovic Zdeněk Čáp.
Městské společnosti jsou často chváleny za nízké ceny vodného a stočného. Na to, že každá mince má dvě strany, upozornil ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR. „Největší část prostředků vybraných z vodného a stočného tvoří nájem odváděný vlastníkovi. Ten by měl směřovat na obnovu infrastruktury, ale ne vždy tomu tak je. Čím jsou společnosti menší, tím hůře se plány na obnovu vodohospodářské infrastruktury plní. Malé obce také často dotují provoz vodovodů a kanalizací,“ uvádí Oldřich Vlasák.
Na to, jak municipální společnosti v devadesátých letech hospodařily, zavzpomínal Josef Malíř, bývalý náměstek primátora Hradce Králové: „Všichni věděli, že je tam dvakrát víc zaměstnanců než v západní Evropě. V představenstvech byli starostové, místostarostové – tedy neodborníci, kteří se každé čtyři roky střídali. Management, pokud sám neměl eminentní zájem o efektivitu, představenstvo vždycky přesvědčil, že to nejde.“
V Hradci Králové proto vyhlásili soutěž, ve které zvítězila komerční společnost s nejvýhodnější nabídkou. Město tak každoročně inkasuje nájemné, které jednoznačně stačí na rekonstrukci i rozvoj vodárenské sítě. Hradec Králové navíc získal 34procentní podíl v provozní společnosti, tedy i vliv na její hospodaření a třetinovou dividendu. Podle Malíře je nutné provozní modely posuzovat případ od případu. „V případu Hradce Králové jsem přesvědčen, že jsme vybrali dobře. A to mohu říct i dnes, deset let od začátku spolupráce. Ekonomické výsledky i kvalita provozu o tom jasně vypovídají,“ uzavírá Malíř.
Dalším městem, které stálo před podobným problémem, byly České Budějovice. „Měli jsme jednoznačně špatné zkušenosti s fungováním městské společnosti Technické služby. Byl to podnik, ve kterém z rozpočtu 1,5 miliardy končilo čtvrt miliardy bez jakéhokoli konečného efektu, proto jsme se rozhodli jít cestou veřejné soutěže,“ vzpomíná Zdeněk Čáp, dřívější náměstek primátora Českých Budějovic.
O zkušenosti tehdy požádal i kolegu ve Vídni, kde městská společnost po několika letech fungování narazila na výkonnostní strop a dál už se nerozvíjela. I na základě těchto zkušeností se v Budějovicích rozhodli hledat na trhu komerčního provozního partnera. Město tak dnes stále vlastní infrastrukturu, ztráty vody se výrazně snížily, cena vodného a stočného se pohybuje pod celorepublikovým průměrem, auditoři mohou kontrolovat účetnictví provozní společnosti a ročně na nájemném od ní získají 200 milionů korun. „Provozovatelská smlouva se nám osvědčila. Nechme odborníky pracovat a kontrolujme si a definujme si svoje vlastní zájmy,“ uzavírá českobudějovickou zkušenost Zdeněk Čáp.
Na rizika jednostranné preference municipálních provozování upozornili také zástupci komerčních provozovatelů. „Jak by fungovaly České dráhy, kdyby neexistoval soukromý RegioJet? Jak by fungovala Česká pošta bez komerčních přepravců?“ uvedl Ondřej Beneš ze společnosti Veolia Česká republika. Předseda představenstva Čevak Jiří Heřman dodává: „Ten, kdo neumí zvládnout jednu smlouvu s provozovatelem, neumí zvládnout ani provoz samotný. Zodpovědný vlastník má několikanásobně vyšší zisky než provozovatel, pokud řádně plní obnovu infrastruktury.“
O tom, zda je v dané situaci vhodnější municipální či privátní provozovatel, rozhoduje také technická náročnost lokálního řešení. V případě menších obcí, které vlastní zdroj a voda je k odběratelům dopravována gravitačně, jsou nároky na zajištění technického provozu poměrně malé. Každý z provozních modelů je také vhodný pro jinou velikost území. „To, co ale všechny spojuje, jsou předpisy, která nás mnohdy staví do těžko řešitelných situací. Řada občanů u nás zvažuje stavbu vlastní studny. V tomto případě neplatí poplatky za odběr podzemních vod, přitom my jako obec je platit musíme,“ upozorňuje na to, jak rozdílný přístup ztěžuje život malým samoprovozovatelům Karel Rejchrt starosta Božanova.
V odborné části semináře prezentovali analytici EY ČR výsledky benchmarkingu, který mezi vodárenskými společnostmi provedlo Ministerstvo zemědělství. Ten potvrzuje, že v místech, kde je vodohospodářská infrastruktura provozována ve větších celcích a soukromým provozovatelem, je důsledně dodržován plán obnovy potrubí, na jehož stav je v ČR dlouhodobě poukazováno. „Prostředky na obnovu nejsou tvořeny zejména v menších lokalitách. Navíc pokud obec dotuje vodné a stočné, zkresluje tím informace o ceně a zákazník nemá reálnou představu o její výši,“ upozorňuje na problémy menších obcí Barbora Mirková z poradenské společnosti EY ČR.
V závěru se účastníci shodli, že jedinou cestou, jak se posunout dál, je zachovat soutěž. Možností by pak bylo také srovnání nabídek veřejných a komerčních provozovatelů. „Dobrým regulátorem je trh a smlouvy na pět let, které se budou přesoutěžovat,“ připomíná místopředseda PS Parlamentu ČR Jan Bartošek. „Jako Čech si přeju, aby zisk, který se u nás vytvoří, u nás i zůstal. Sám bych si přál, aby české firmy byly konkurenceschopné,“ dodává.
Prezentace a video záznamy přednášek budou dostupné na www.faktaovode.cz.