Jsou sportovní výkony měřitelné brankami, body, vteřinami, délkou atd. A pak jsou sportovní výkony, které takto poměřovat nelze, a to z jednoho prostého důvodu. Výkon je natolik subjektivní, že ho nelze porovnávat. Ptáte-li se, o jakém sportu mluvím, pak vězte, že o horolezectví. I když ono to s tím sportem není tak žhavé. Pro hodně horolezců to totiž není sport, nýbrž životní styl. A parťák, s nímž jste na laně, je často váš nejlepší kamarád, na něhož se můžete ve všem spolehnout. A nejinak tomu bylo i tentokrát, když naše osvědčená dvojka Hanz a Gavson vyrazila na zimní přechod hlavního hřebene Západních Tater.

Zimní lezení v Tatrách bylo odjakživa povinnou horolezeckou školou, kterou prošla taková esa jako Radek Jaroš, či Josef Rakoncaj. Podmínkou pro úspěch jsou bezpodmínečně fyzická zdatnost, orientační dovednosti, technika a v neposlední řadě dobré počasí. Pod heslem „Těžko na cvičišti, lehce na bojišti“ jsme poctivě pilovali fyzičku na umělé stěně a běžkách, techniku na ledové stěně ve Víře a vyhlíželi nejvhodnější termín pro přechod trvající minimálně čtyři dny. Když se takové slunečné okno našlo, sbalili jsme batohy a autem vyrazili na Slovensko. Ve Zverovce jsme zaparkovali a s batohy naloženými jídlem a horolezeckým materiálem jsme vyrazili vzhůru horolezeckému dobrodružství. O tom, že se jedná o vážnou horolezeckou akci, pojednává i fakt, že jde o jednu z nejnáročnějších zimních hřebenovek ve střední Evropě, svahy jsou extrémně lavinézní a počasí vratké jak eskymácký kajak. Hnacím motorem celé akce byly „halušky“, které jsme si za odměnu slíbili po zdárném ukončení akce. První přespání proběhlo bez stanu u bývalé Tatliakovy chaty. Teplota -18°C dělala své, takže se nám ze spacáků vůbec nechtělo. Civilizace byla daleko za námi a před námi 1000 výškových metrů do sedla. S batohy se nestoupalo rychle, ale cestu jsme ukrajovali rychle až do té doby, než se před námi zjevil slovenský Matterhorn alias Ostrý Roháč.

Ten, kdo prošel tato místa v létě, jistě uzná, jak majestátně tato hora od východu vypadá. Hroty maček se zakusovaly do tvrdého sněhu a my se opírali na strmém svahu o své cepíny. Expozice byla úžasná a jakmile jsme se dostali do skalnatého terénu, začali jsme se jistit i lanem. V tu chvíli člověk zapomene na všechny problémy a soustředí se na vyřešení jediného – překonat výškové metry a stanout na vrcholu. Ruce mrzly kvůli foukajícímu severáku, ale pohyb nám pomáhal udržovat tepelný komfort.     „Povol, dolejzám na vrchol. Ok jistím a pojď taky! Ty krávo to jsou panoramata, jsme nad mrakama brácho!“ Pocit neuvěřitelné blaženosti při výstupu na vrchol a úžasné rozhledy. Inverze jak z filmu. Dole se vše halilo do mlhy a vidět byly pouze vrcholy nad 2000 m.n.m., prostě nepopsatelné. Jenže žádné zdržování, nás ještě čekal další takový vrchol. Ano, nevýhodou hřebenovky je, že se na večer nevrátíte do vyhřáté chaty, nejdete na lehko a musíte si poradit s případnými problémy sami. Proto ji absolvuje tak málo lidí, a proto je tu tak kouzelný klid. Večer stavíme na hřebenu stan a pozorujeme úchvatnou scenérii západu Slunce.

Tiše závidíme našim parťákům, Lezcům z Vysočiny, kteří si ve Španělsku užívají teplotní protipól v podobě +20°C. Ve stanu vaříme instantní kaše, tradiční to jídlo horolezcovo. Další den ráno opět jak vymalovaný. Čeká nás pravděpodobně nejtěžší úsek přes Tri Kopy a Baníkov. Řětezy, pomáhající v létě zdolat nejstrmější úseky, jsou nyní pod příkrovem sněhu. Úzké špičaté hřebínky široké maximálně půl metru vyžadují přesný krok. Na pravo hluboká skalnatá strž, vlevo pak dlouhý lavinézní svah. Zde se více než kde jinde hodí přísloví „Festina lente – spěchej pomalu“, aneb jak říká můj kamarád „osudovej krok uděláš jen jednou a seš mrtvej na celej zbytek života.“ Překonáváme to a s pocitem úlevy docházíme na vrchol Salatína. Potkáváme nádherné stádo kamzíků, co víc si přát. To ještě netušíme, co si pro nás příroda nachystá.

V noci se zvedne prudká vichřice, která se ani ráno nemíní utišit. Vytrhává důsledně zahrabané sněhové kolíky, a kdybychom ve stanu neleželi, plachta už se válí někde v údolí. Ráno s vypětím všech sil, ležíce rozpláclí jak rozjeté ropuchy na plachtě stanu, balíme a mizíme pryč z této nehostinné krajiny. Zbývá nám sejít 1000 výškových metrů dolů, avšak v prudkém větru vydá každý krok za deset normálních. Připomíná mi to moje toulání norskou polární krajinou. Bílá tma tvořená sněhovým vírem a silným vichrem ustává až v nižších polohách. Slavnostně si ťuknem cepínem…je to tam, zvládli jsme to. Nohy rozmrzají a s nimi i zúčtování Tater s nezvanými hosty. Hanz má odřené obě paty, já lehce omrzlo-otlačený palec. Ale hlavně jsme to v pořádku ustáli a za to nás čekaly slíbené halušky.

Opět jsme si dokázali, že přátelství se utužuje nejlépe v extrémních podmínkách, výkon není jen od brankách a zážitek nemusí být vždy příjemný, hlavně když je hluboký a trvalý. Horám děkujeme za krásné zážitky a úspěšný návrat. S pokorou přiznáváme, přírodo, jsi mocná čarodějka.

Hore Zdar Luboš Gável –Gavson a Honza Navrátil - Hanz