REKLAMA

Zatímco dnes si život bez elektřiny nedokážeme představit, před sto lety byla situace diametrálně odlišná. To, co dnes považujeme za samozřejmost, byla výsada jen pro pár vyvolených. Výrazně odlišná byla i spotřeba elektřiny – domácnost s přístupem k elektřině spotřebovala v roce 1918 v průměru 100 kilowatthodin za rok, což by dnešní průměrné české domácnosti nemuselo vystačit ani dva týdny.

Úplně prvním využitím elektrické energie v českých zemích byla v roce 1878 instalace šesti obloukových lamp poháněných dynamem pro osvětlení tkalcovny lnu v Moravské Třebové. Postupně byly osvětlovány další závody, divadla i veřejná prostranství. V roce 1889 byla v Praze na Žižkově vybudována první elektrárna.

S postupným rozvojem elektrifikace přišla potřeba legislativní úpravy. První zákon upravující elektrizaci byl podepsán 22. července 1919. Zákon č. 438/1919, o státní podpoře při zahájení soustavné elektrizace, platil s drobnými úpravami až do roku 1957. V době, kdy byl zákon uveden v platnost, neexistovala v Československu žádná distribuční ani přenosová soustava – proud se tedy nemohl rozvádět dál a byl dostupný jen ze závodních výroben. Těch bylo v zemi přibližně šest tisíc.

Elektrifikovaná byla zpočátku pouze větší města a elektřina byla kvůli své vysoké ceně v té době pro většinu lidí v podstatě nedostupná. Ti zámožnější si mohli dovolit třeba vysavač nebo rádio, na které bylo potřeba vlastnit licenci.

V první polovině dvacátého století už bylo jasné, kam se elektrárenství bude ubírat. Trend jednoznačně směřoval k velkým propojeným podnikům, schopným pokrýt většinu požadavků společnosti. Tím, že vlastníky společností byl nejen stát, ale i místní samospráva a spotřebitelé,
postupovala elektrizace velice rychle. Ta podpořila i český průmysl, který se na rozvoji energetiky a elektrizaci podílel. Na konci 20. let byl již elektrický proud přístupný 70 procentům obyvatel.